Pohádka o zajíčkovi

V jednom malém útulném domečku žili tři malí pískomilové. Žili krásný, spokojený život, každý den si hráli a večer, pokud zrovna neprohrabávali nové cestičky, spinkali.

Časem jim začalo být smutno. Neměli totiž žádné kamarády. A tak se rozhodli, že si nějaké najdou. Vydali se fo lesa, hledali , pátrali, ale zrovna nemohli nikoho najít. Vydali se tedy na louku a tam našli obrovskou díru, spíš noru a jako správní pískomilové ji museli prozkoumat. Našli v ní zajíce. Zeptali se ho , jestli by nebyl jejich kamarád. Jenže tenhle zajíček byl trochu jiný. Nebyl to obyčejný zajíček, ale zajíček Duháček, protože měl duhový ocásek a proto taky neměl žádné kamarády. Všichni se mi totiž smáli a z počátku se zajíček bál, že se mu budou smát i pískomilové. Pískomilové jsou ovšem hrozně přátelští tvorové a brzy vtáhli zajíčka do svých her a radovánek, povídali si spolu, hráli pískomilové a zaječí hry, výmýšleli všelijaké blbiny a vypadalo to, jako by se znali od nepaměti. Hráli si spolu kraždý den a nikomu už smutno nebylo.

Jednoho dne přišel zajíček nějaký posmutnělý. Jeho maminka totiž nevydržela příliš dlouho ve stejné noře, takže se často stěhovali a měli nory skoro po celém světě. Když řekl pískomilům, že se zase budou stěhovat, byli z toho moc smutní, plakali, až si slzami málem vytopili domeček. Strachovali se, jak daleko se bude zajíček stěhovat, ale protože si ho moc vážili, tak s ním chtěli trávit každou minutu. Pořád si s ním hráli a hráli, ale jednou to přijít muselo. Byl krásný den a pískomilové se na zajíčka zase moc těšili. Ten den bylo sice krásně, byl to však den stěhování. Byli moc smutní, ale se sbalením hraček zajíčkovi pomohli. A pak přišlo loučení. Nikdo nemá rád loučení a loučení s velkým kamarádem je o to těžší.

Když se rozloučili, pískomilové se vrátili domů, zkoušeli si hrát sami, jenže je to nebavilo tolik, jako se zajdou. To jeho hopsání, teplý kožíšek a neustále čenichající čumáček jim prostě chyběl. Pokoušeli se chodit na procházky, ale každý strom v lese, každá květina na louce jim připomínala zajíčka. Byli velmi zvědaví, kam se odstěhoval a proto pátrali a ptali se po zajíčkovi. Kolem jejich domečku i po celém lese bylo tolik nor, že už to vzdávali. Až zjistili, že se zajda nastěhoval do nory, která byla od nich vzdálená sice mnoho pískomilových kroků, ale ne zas tolik zaječích skoků.

A tak byli zase spolu. Častokrát se navštěvovali a i zajíčkova maminka nakonec zjistila, že je důležité mít nejen pěknou noru, ale také, a co je možná ještě důležitější, mít vedle sebe dobré kamarády. Stěhování tím skončilo. Za to jejich kamarádství jim zůstalo napořád.