Moje Lucka

Dnes není můj šťastný den. Moje Lucka odešla do věčných lovišť pískomilů.

Poznal jsem Lucku ještě na škole. Byla moc šikovná v čištění kožíšku, okusování dřeva i papírových ruliček, zvládala na výbornou hrabání nor, hraní v nich na schovávanou a taky, jak se později ukázalo, měla asi talent na partnerský život a rodinnou výchovu.

Divočení s ní byla jedna velká radost a tak není divu, že jsme vychovali několik mladších generací. Všude, kam se naši mladí dostali, uměli si vybudovat šťastný domov a být vzorem pro ostatní.

Lucka dokázala rozdávat lásku i usměrnit rozdivočelé prcky. Když přišly těžké chvíle, uměla podpořit. Všichni jsme si pak připadali strašně silní a díky tomu se nám podařilo vše nepříjemné, co v pískomilovém světě nastává, překonat. Na všem a na každém hledala jen to dobré (a že těch špatných vlastností by se dalo najít ...), konfliktní situace řešila s humorem.

Chtěl bych Lucce za vše poděkovat, za to, že jsem s ní mohl trávit svůj čas, mohl jí rozmazlovat a být rozmazlován.

Budeme na ni všichni vzpomínat a jak se říká v našem pískomilovém světě: dokud Tě máme v srdcích, jsi pořád s námi. A my máme dobrou paměť.